Lancelot

25. října 2013 v 14:00 |  Domácí mazlíčci/Pets

Zdravím! Jmenuju se Lancelot a rád bych se tu s vámi podělil o můj příběh. Slibuju, že skončí dobře:)


Úplně na začátku jsem byl u svojí maminky a kolem mě a na mě se mačkalo několik dalších sourozenců. Počítat neumím, tak vám neřeknu, kolik jich bylo, ale vždycky, když mamina u nás nebyla v pelíšku, tulili jsme se k sobě a bylo nám fajn. Věděl jsem, že nejsem sám.
Asi po týdnu, když jsem zjistil, že mám taky oči, poznal jsem podivného dvounohého tvora, co mě občas brával do rukou, člověka. Hladil mě, dával naší mamince jídlo a vůbec se o nás staral a hrál si s námi. Jak jsem postupně rostl a sílil a nohy mě začaly lépe poslouchat, zjistil jsem, že mám drápky a zoubky a svět byl báječný. Celý den jsem si hrál s ostatníma koťatama, máma byla vždycky nablízku, každý se nade mnou rozplýval, jak jsem krásný.


Během těchto skvělých dní jsem objevil, že neexistuje jen mlíčko od maminky, a svojí potřebu jsem dělal tam, kam chodila i maminka. Člověk byl kamarád a byla s ním legrace. Občas se lidí u nás vyskytlo více a postupně s nimi mizeli i mí sourozenci. Bylo mi z toho trochu divně smutno, stýskalo se mi po nich, ale máma byla pořád na blízku a ještě dost dalších koťátek zůstalo, tak mě to vždycky rychle přešlo. Byl jsem přesvědčený, že to tak zůstane navždy. To jsem se ale zmýlil.


Ano, jednou přišla řada i na mě. Objevil se velký a malý člověk, dlouho si vybírali mezi zbývajícími koťaty. Mě hladili a chovali v náručí více, než ostatní. Nakonec mě strčili do nějaké divné bedny, ze které jsem viděl, že mě nesou pryč. Pryč od mámy, kamarádů a hlavně do neznáma... Bál jsem se. Bylo mi smutno. Ale ten menší člověk, co měl vyšší hlásek a později jsem pochopil, že je to holčička, mě hladil a konejšivě na mě mlluvil, tak jsem se trochu uklidnil, ale jen trochu.


V novém domově to bylo hlavně nové :) Jinak to vonělo a byl jsem tam jediný kočičák, což zase nebylo úplně špatné. Už jsem si hrál jen s lidmi, hlavně holčičkou. Cekem byli tři, ale nejvíc se mi věnovala ta malá. Sice s ní nebyla taková legrace jako s koťaty, ale cítil jsem, že jim všem na mě záleží a mají mě rádi. Vlastně se mi začalo líbit, že jsem měl všechny jen pro sebe. Svět byl zase báječný a já si řekl, že teď už je to opravdu navždy. I tentokrát jsem se mýlil...


Abych byl úplně upřímný, do teď nevím, co se stalo. Jednoho dne mě ten největší člověk naložil opět do té bedny, co mě v ní přinesli a já se těšil, že jedeme na nějaký výlet. Poslední dobou už si se mnou tolik nehráli, ani holčička, tak jsem se těšil, že se něco děje a budeme společně vymýšlet nějaké lumpárny. Ale holčička s námi nejela. Přijeli jsme na takové hlučné místo, ani na výlet to moc nevypadalo. Všude kolem byla slyšet auta, hodně aut, velkých aut.... Já byl ještě kotě, moc jsem se bál... Z karbice jsem nechtěl ven, tak mě můj člověk vysypal na zem. Nevěděl jsem, co se děje, tak jsem se na něj díval a začal jsem mňoukat, aby věděl, že potřebuju uklidnit, že se bojím, že potřebuju vědět, že mě má pořád rád... Chvíli se na mě díval a pak mi dal na zem takové ty moooc dobré masové taštičky, co jsem měl nejraději. Páni, řekl jsem si, super, všechno je v pořádku, to by mi jinak nedal takovou dobrůtku.....


Když jsem dojedl, člověk byl pryč. Nechápal jsem! Mňoukal jsem, chodil okolo, čekal, nevrátil se. Dlouho mi trvalo, než jsem to pochopil. K pocitům zrady a osamění se přidal pocit, který je všechny přebil, a to pocit strachu. Schovával jsem se pod keři, občas jsem na zemi našel nějaký zbytek jídla, a když jsem uviděl nějakého člověka, hned jsem se šel přesvědčit, jestli to není náhodou ten můj... Hlavně jsem se bál těch velkých a rychlých aut, co kolem jezdila. Jak dlouho jsem takle žil vám nepovím, protože jak jsem řekl na začátku, počítat neumím.
Zbytek příběhu už dovypráví někdo jiný...


Od této chvíle už vám můžu příběh dovyprávět já, protože jsem jeho hlavní aktérkou :) Jenom ještě předesílám, že jsem nikdy nebyla příznivcem psů a koček v bytě. Myslím v bytě, ne v domě se zahradou. Mám vyvinutý čich více než průměrná populace a je to prokletí, takže jsem dost citlivá na pachy a zápachy a co si budeme nalhávat, každé zvíře v bytě je cítit. I náš králík. Jenže králík je býložravec a ti masožravci jsou přeci jen cítit jinak. Je to přirozené, těžko můžeme chtít, aby zvíře cítit nebylo, takže to nezazlívám těm zvířatům. Jen se přizpůsobuji svému nastavení a vím, že by to pro mě nebylo příjemné. Soužití se zvířetem by mělo člověka dělat šťastným, jinak to může dopadnout ještě hůř, než, dovolím si tu drzost napsat, s naším Lancelotem :)

To vám jednou jdu kolem poledního na Hlavní poštu na Olšanskou (v Praze) poslat nějaké zásilky, a místo aych jela, jako obvykle, tramvají, vystoupila jsem na Basilejském náměstí (píšu to pro ty, co třeba Prahu znají, ostatním to asi nic neřekne) z autobusu a jdu pěšky kolem vysoce frekventované ulice J. Želivského směrem k poště. Když jsem procházela kolem Nákladového nádraží, jehož okolí je velmi neutěšené - odpadky neudržovaná zeleň, a do jehož arealu neustále jezdí velké kamionny, najednou z pod listů a křoví ke mě vyběhne zrzavé mňoukavé cosi a upřeně se mi dívá do očí. První, co mě napadlo bylo to, co říkám svým dětem: nehlaď cizí psy a kočky! :) Ale tohle stvoření, tak nádherné, mi sedí u nohou a mňouká... neodolala jsem a pohladila ho, načež se mi začal šplhat po kalhotách nahoru :) Bylo mi hned jasné, kolik uhodilo, prostě někdo se zbavil krásné kočičky a ta chuděra neví, co si počít. Co si budem povídat, toulavé čtyřměsíční kotě se takto chovat nebude. Co teď? Na poštu jsem musela, navíc jsem se chtěla potkat v drogerii na Olšanském náměstí s Karolínkou (dcerou) a nějak jsem si nedovedla představit, že bych toto vše absolovovala s nalezeným kotětem v látkové tašce...


A vůbec, co s kočkou? Doma jí nechci, mažel by určitě taky nebyl nadšený, jediný, kdo by to uvítal by byly holky.... Moc času na přemýšlení jsem neměla, navíc se v kritických situacích rozhoduju celkem rychle, takže mi z toho vyšlo jediné: koťátko tam nechám, a když tam bude ještě za hodinu, až se budu vracet i s Kájou, vezmeme ho domů, nakrmíme, dovezeme na veterinu na základní vyšetření a nejpozději v sobotu (byl čtvrtek) ho odvezeme do útulku. Koťátko jsem ještě jednou pohladila a šla jsem dál. To se zase hned šlo schovat pod listy a když jsem se ohlédla viděla jsem, jak zase vyběhlo k dalším lidem, co šli okolo.
Bylo to těžké, v hlavě mi vířily různé myšlenky, volala jsem manželovi, zda by mu to na přechodnou dobu nevadilo a když jsem ho ujistitla, že ani já nechci kočku v bytě a že půjde pryč, neměl s tím problém. Celou dobu jsem sama v sobě zkoumala, jestli chci aby tam to kotě ještě bylo nebo raději ne :) Jediné, co jsem fakt nechtěla, aych ho tam našla placaté - přejeté od auta. To bych si opravdu vyčítala!


Poštu jsem zvládla a čekala jsem v drogerii na to, až mi Kája zavolá, že jde domů. Školu má kousek od Olšanského náměstí a tak, když mi zavolala, jen jsem jí řekla, kde na ni čekám a že mám pro ni úkol. Nechtěla jsem jí to půl hodiny vysvětlovat do telefonu a navíc, nechtěla jsem zbytečně prodlužovat ten okamžik, kdy se rozhodne. Pro jistotu jsem koupila tři kapsičky s kočičím žrádlem. No, když jsem Káje řekla, na jakou misi ji potřebuju, byla v sedmém nebi. Dlouho nám nejela tramvaj a obě jsme byly tak napnuté, jestli tam bude... Vystoulily jsme z tramvaje a šly směrem k místu, kde kotě bylo, ale nic jsme neviděly. Hlavně že nebylo nikde přejeté, to se mi ulevilo. Pak ale, o kousek dál, z křoví a nepořádku vyskočil tenhle kočičák! A bylo rozhodnuto :)
Strčili jsme ho do látkové tašky a Kája ho hrdě nesla směrem k autobusu. V tašce se mu moc nelíbilo a chtěl ven, ale na druhou stranu jsem si nebyla jistá, jestli by nás s ním "na divoko" pustili do MHD. Ještě jsme ani nedošly na zastávku a už jel jak motůrek. Na zastávce jsme potkaly milou slečnu, která hned poznala, že si neseme zatouané kotě, sama měla doma kočky, tak zkušeně koukla, že je to kluk, odhadem čtyřměsíční, což posléze potvrdila i veterinářka. Měla jsem jen takový nejistý pocit, jestli to třeba není jen venkovní kotě a má se kam vrátit, aby jsem ho někomu neunesli. To mi ale slečna vyvrátila, ujistila mě, že kdyby to tak bylo, nenechal by se takto odnést jako nákup :)


Doma jsem mu do nisky vyklepla jednu tu taštičku (ještě, že jsem je nakonec koupila), ten chudák hltal! No a mazala jsem do Billy pro písek a další krmení, že? :) Když jsem se vrátila, použila jsem misku z klece pro křečka, který nedávno umřel stářím, na kočičí záchod a kocourek hned pochopil, co se po něm chce, což jsem tedy byla příjemně překvapená. Dala jsem mu ještě jednu dávku žrádla, naložily jsme ho s Kájou do přepravky, kterou máme na králíka, sedly do auta a jeli na veterinu. Kocourek byl naštěstí v pořádku, neměl žádné zranění, asi mu, naštěstí, nikdo moc fyzicky neublížil. Měl jen plno blech, tak jsme dostaly nějaký přípravek, co se dává na kůži mezi lopatky, půlku odčervovací tabletky, protože byl malý a jely jsme domů. Hlavně jsem se dozvěděla důležitou věc, a to, že kočka má mít pořád přístup k jídlu. Tak jsme mu to dopřály, ten si dával! :)


Další události už vezmu v kostce: Kocourek byl úžasný! Hodný, přítulný, mazlivý, čistotný. Po té, co jsem hned na internetu rozjela akci na umístění jsem se dozvěděla, že konkrétně útulek v Dolních Měcholupech nemá dobrou pověst. Objevila jsem, že existují tzv. dočasné péče, což je mnohem lepší alternativa. Obeslala jem všechny, u koho jsem předpokládala, že by si kočičáka mohli vzít, třeba Irču (Surfinii), o té vím, že je taktéž takový záchranář zvířat, také Valentinu, ta má doma kočičindy. Mezi tím jsem sama v sobě bojovala s tím, zda nechat či nenechat, protože se přiznám, že mě dostal, kočičák jeden! Kdyby byl trochu problémový, měla bych jasno hned, ale on byl tak úžasný! No a k tomu děti, že? To asi nemusím psát.... Nakonec jsem se s těžkým srdcem rozhodla, že nemáme podmínky, které by mu zaručovaly, že už nikdy nebude muset měnit majitele a tak jsem se, těžko, ale nesobecky rozhodla, že půjde pryč. Ale ne do útulku, tam už bych ho nedala. Rozjeli jsme tedy akci ještě víc, holky se ptaly ve škole, zda by si ho někdo nevzal, vytiskly jsme fotky.... Na druhou stranu, nechtěla jsem ho dát nějakému dítěti, které by si ho vzalo bez souhlasu rodičů, aby neskončil zase na ulici. S kočičákem byla mezi tím velká zábava, první den sice jen prospal, jak byl znavený, pak ale začala ta správná kočočí divočina. Nejlepší bylo, jak pozoroval a kamarádil se s Bonnie - králíkem. Náš "zakrslý králík" byl dvakrát tak velký, než kočičák :D


V pátek, tedy hned druhý den, už jsme měli poměrně velkou naději, že bude mít nový domov. Kristýnčina profesorka ve škole, u které studuje zpěv, z něj byla nadšená a hned nabídla, že má kolegyni, která už pár koček má a určitě by nebyla proti. Okamžitě dala kontakt. To se mi zamlouvalo. Víc, než nějaké dítě, jednak paní profesorce velmi důvěřuji a jednak to byl někdo, kdo dobře ví, co to obnáší. S paní jsme se po telefonu domluvily a v úterý jsme kocourka s holkama odvezly. No, to víte, že to bylo těžké, obrečela jsem to já i holky, manžel taky přiznal, že si už na něj zvykl, chyběl nám, všem a to je co říct! Kocourek v novém domově dostal jméno Lancelot a má tam spoustu kamarádů a dokonce i fenku. Paní, také profesorka, je zkušená chovatelka, třicet let má kočky, dokonce jednu dobu fungovala pro dočasnou péči. Všechna zvířátka krásná, čistá a ani já! jsem v bytě nic necítitla, což mě trochu šokovalo. Kocourek se rychle adaptoval a má se dobře.

My na něj nikdy nezapomene, hodně nás, a hlavně mě, naučil. Asi jsem to potřebovala. Pokud to situace někdy v budoucnu trochu dovolí, nějaká kočka u nás bydlet bude, to už je po této zkušenosti tutovka. Stále se mi po něm stýská, nicméně takhle mám pocit, že jsem ho zachránila. Kdybych ho třeba za rok musela dát pryč, měla bych výčitky, že jsem ho zradila, není to věc, které je jedno, kde a u koho je. Já si to dokážu nějak zdůvodnit, zvíře to ale nedokáže. Věřím tomu, že už na nás dávno zapomněl, a doufám že i na to, co prožil před tím. Určitě si zaslouží, aby už nikdy nebyl na ulici a bezprizorní. Chtěly bychom se za ním s holkama podívat, snad se mi to povede s paní domluvit, byla ona i její partner moc milí.



Já tak miluju dobré konce!!!!

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ľubo ľubo | 25. října 2013 v 14:20

Je nádherný, je skvelé, že aspoň dočasne  u Teba našiel domov. Ja sa vždy toho bojím, že si ma nejaké zviera vytipuje a ja si ho budem musieť zobrať domov. :D Som taký typ, čo by bol schopný domov nanosiť veľa rôznych túlavých štvornohých stvorení. :) Ale zároveň viem, že potom by som ich už nemohol dať preč, preto radšej ani nenavštevujem útulky a je mi ľúto aj opustených zvierat na fotkách. Môj bratranec sa sťahuje z domu do bytu a má nádhernú labradorku, ktorej hľadajú domov, ja a mama by sme si ju najradšej zobrali, Riki by mal kamošku, ale ocino je rezolútne proti.

2 HXM HXM | Web | 25. října 2013 v 14:39

To je nádherný príbeh s dobrým koncom. :-)

3 Šavrda Šavrda | 25. října 2013 v 14:46

Teda Vladí, jak to tu čtu, tak se mi úplně derou slzy ven. My jsme také prožili něco podobného, přímo před našimi zraky zastavilo auto, vyhodilo kočičku a zase odjelo! V útulku nám řekli, že jak kočičku vyšetří a vykastrují, že jí hodí přes plot, neb nemají místo pro kočky. :-(
Nakonec si jí odvezla dcera sousedky, která má velký dům se zahradou a už měla asi pět koček, tak říkala, že jedna navíc nebolí. :-)  Kočička je prý dodnes největší mazel a po tom šoku odmítá chodit z domu ven. Jsi úžasná, že jsi se takto kočičáka ujala a nenechala jsi ho osudu. :-)

4 Valentina Valentina | 25. října 2013 v 16:19

Je moc prima, že to vypadá na skvělý a hlavně stabilní domov pro Lancelota. Přiznám se, že když jsi poslala jeho fotky, tak se strašně líbil mně i dceři, musela jsem si pořád opakovat, že mu nemůžu způsobit další šok a nechat ho prohánět naším kočičím tandemem. Kočky jsou dost teritoriální a navíc naše Mau je nalezenec z krabice od bot položené u popelnice a Mia je z útulku se špatnou zkušeností z prvního umístění. Takže si obě svoje lidi hodně hlídají a dlouho si zvykaly i jedna na druhou. Držím palce, ať to Lancelotovi vydrží, a Tebe tipuju na kočku nebo kocoura tak do roka :-) . :-P

5 Vlaďka Vlaďka | 25. října 2013 v 22:39

[1]: přesně vím, čeho se bojíš :-P držím palce, ať to s labradorkou dobře dopadne, k vám by se hodila ;-)

[2]: ;-) naštěstí ano :-)

[3]: ano, útulky to tak často dělají, pokud to není kotě nebo kočka, která není zvyklá venku 8-O místa je málo a koček moc, mě hlavně udivuje, že lidi venkovní kočky - hlavně kocoury, nedávají kastrovat :-? to beru jako naprostou nezodpovědnost :-x

[4]: já vím, že jsi byla slušně nalomená :-P takhle je to asi to nejlepší, co se mohlo stát, kočky jsou holt osobnosti a M+M si Tě prostě hlídají :-P  :-P S holkama jsem si daly slib, že to zase za rok probereme a uvidíme, kam se posuneme :-D jinak plním tašky na pondělí ;-)  :-D

6 Valentina Valentina | 25. října 2013 v 23:05

Já mám zatím svoje vyložené na lavici a dolaďuju detaily - takže v neděli, až to sbalím, si oddechne hlavně Mia (když už tady probíráme kočky), protože je to jedno z jejích oblíbených míst na ležení. A teď musí vedle do křesílka nebo na parapet, když na lavici je obsazeno. :-D  :-D  :-D

7 Vlaďka Vlaďka | 25. října 2013 v 23:38

[6]: tak to já ještě nemám nachystaného žádného chlapa, jen holky, ještě mám, co dělat :-P dnes jsem zašila moji Pilar do oblečku od Batgirl a nemůžu se na ni vynadívat :-) jinak mám nachystné zase jiné panenky, aby nebyly na fotkách jen ty samé :-P ;-)

8 Mária Mária | 26. října 2013 v 8:22

Krásny príbeh! O Lancelotovi som vedela s FB, ale ako to nakoniec dopadlo, to som sa dočítala až teraz. Tak sa teším, že má nový domov.
Vladi, ja som tiež proti psom a mačkám v byte, na zahrade je to fajn a mačky som nikdy moc nemusela. Na záhrade mám kocúra, ktorý to vo mne všetko zlomil, je to môj miláček. Takže viem o čom píšeš. Je to úžasné stvorenie a ozaj nenáročné. Pes si vyžaduje oveľa oveľa viac starostlivosti. Keď sa raz pre nejakého "kočičáka " rozhodnete, bude sa mať u vás luxusne.

9 Vlaďka Vlaďka | 26. října 2013 v 11:13

[8]: :-)  :-) Tak mi rozumíš, viď? ;-) Přesně, jak píšeš, jsou to nenáročná stvoření a i ten záchod se dá vyřešit, jen jsem do toho musela takhle spadnout, abych to pochopila, protože sama bych do této fáze asi nikdy nedospěla :-D Psi jsou taky super, ale ti už vyžadují i dost pozornosti, aby nestrádali, navíc i to venčení... kočka si vystačí sama lépe, než pes; ale pes je taky skvělý přítel, jen při jeho pořízení by měl člověk přemýšlet úplně o všech jeho potřebách, aby pak nekončili v útulcích, to v tom lepším případě :-|

10 baziliska2-barbie baziliska2-barbie | 26. října 2013 v 19:45

Zachránila si nádhernýho, malinkýho opuštěnýho tvorečka. Nerozumím tomu, jak si někdo může pořídit zvířátko jako živou hračku a když mě přestane bavit, jednoduše ji odkopnou, to není dobrý člověk a stejně tak vychová i svoje děti.Je tak hezký, že si se ho ujala našla nový domov a že se kocourek s tak krásným jménem má dobře. :-) I mě ukápla slza. :-)  :-)

11 Mary Mary | Web | 26. října 2013 v 21:40

Vlaďka, veľmi Ťa obdivujeme aj s mojou mamou, ktorej som Lancelotov príbeh rozpovedala. Keďže s chovom mačiek si predtým nemala žiadne skúsenosti a napriek tomu si sa podujala k tejto záchrannej akcii. Nie každý by bol toho schopný.
My s mamou máme s chovom mačiek dosť dlhoročné bohaté skúsenosti. Dlhé roky sme rôzne zachránili a pravidelne kŕmili. Raz aj jedného kocúra, ktorému auto asi narazilo jeho nohu, báli sme aby nebola zlomená. Našťastie bola len veľmi uderená. Plakal v priekope blízkosti nášho domu, našťastie, že ho vtedy moja mama poučula a pomohla mu.
Veľmi veľa mačiek sme chovali len na záhrade nášho domu. Od roku 2009 ich chováme už len vnútri. Niektoré sa dokonca už narodili u nás doma.
Minulý rok sme sťahovali z rodinného domu do bytu, samozrejme pre nás sú mačky ako deti, zobrali sme ich so sebou. Oni sú od narodenia naučené žiť len vo vnútri, o živote vonku nemajú tušenia, preto im to nechýba. V byte majú teraz na lódžii výbeh so sieťkou, nesťažujú si. Sú max. spokojné. :-P  :-P Kocúri sú vykastrovaní, takže ďalšie množenie už nehrozí.
Príbeh bol celý dojemný, tiež mi padlo pár sĺz z očí.
V novom domove si Lancelot určite zvykne a ako čítam bude mať aj priateľov. :-) Je to prekrásny kocúrik.
Ja dúfam, že aj Váš králik bude mať zakrátko nového štvornohého priateľa. ;-)

12 Vlaďka Vlaďka | 26. října 2013 v 22:56

[10]: Já to taky nechápu, ale byla jsem ráda, že u třeba ještě někdo fyzicky neublížil, kocourek byl důvěřivý a evidentně zvyklý na lidi, když kolikrát člověk slyší a bohužel i vidí, co třeba některé děti dovedou kočkám udělat :-? ještě, že byl v pořádku :-) sama jsem byla překvapená, jak rychle se nám pro něj podařilo najít vhodný domov :-)

[11]: Mary, já už jsem na Tvých stránkách na ten váš kočičinec koukala a pořád jsem četla nová a nová jména :D  :D docela bych ráda věděla, kolik jich vlastně máte :-P musíte mít doma hodně veselo a je skvělé, že se všechny dobře snáší, vím, že se často jedná už i o děti a rodiče ale stejně ;-) víš, já jsem ho tam prostě nechat nemohla, vždycky je možnost dát to zvíře aspoň do útulku, což je pořád lepší, snad, doufám, alternativa, než ho nechat napospas na ulici, když evidentně není zvyklé žít venku... a kočka je přeci jenom něco jiného, než pes, tam ještě člověk musí být obezřetný, aby ho pes nepokousal, tam už opravdu musí trochu vědět, co a jak, tedy si myslím, ikdyž nějaké štěně, to bych si asi taky troufla :-) no, byl to zážitek, dokonce jsem se dostala tak daleko, že jsem se přihlásila jako začátečník na dočasnou péči ;-) na trvalo si vzít kočku si zatím  netroufám, ale je tady možnost starat se o jedno až dvě bezproblémová zdravá koťata (začátečníkům se nemocná nedávají), dostat i vybavení pro ně, vykrmit je, vymazlit a mezi tím se jim bude hledat nový domov, tak uvidíme :-)holky se pořád ptají, kdy už budou koťata, ale na druhou stranu to zase znamená, že nás žádná nepotřebují a to je asi lepší :-D

13 Nenca Nenca | 28. října 2013 v 13:10

Ja som v lete tiež našla kocúrika, akurát cez tie horúčavy. Bol dehydrovaný, hladný, a keď som si čupla vyskočil mi na kolená a začal priasť. Keby nebol pri rušnej ulici s autami, položila by som ho späť, takto som ho zobrala domov, nakŕmila a na druhý deň zaniesla do útulku. Tiež si ma získal, behal za mnou po byte ako psík, stále pri nohách a komunikoval mňaukaním. Keby som nemala alergiu na mačky, tak si ho nechám, aj napriek tomu, že máme dve fenky a kocúrik na ne prskal :-)

14 Vlaďka Vlaďka | 28. října 2013 v 22:24

[13]: tak to je super, že i přes alergii jsi ho nenechala napospas osudu ;-) on by si na fenky asi zvyknul a ony na něj, ale alergie, ta si nezvykne ;-)

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama